Pro kulturistiku je typická snaha o ovlivňování "viditelných" svalových
skupin. Středem zájmu jsou proto především svaly povrchově uložené a dále
takové, které mají vliv na celkový objem a tvar určité tělesné partie.
Kulturisté obecně vynikají nad ostatními sportovci v teoretických znalostech
právě těchto svalů, zatímco existence hlubších svalů a jejich funkcí je pro ně
veskrze neznámá. To jsou zřejmě i jedny z hlavních důvodů, proč právě u
kulturistů nalézáme velmi často paradoxní oslabení "neviditelných", hluboko
uložených svalových systémů.
Dynamická stabilita bederní páteře
Řada prací v oblasti fyzioterapie v posledních letech ukazuje, že pro
stabilizaci páteře, zejména pak bederní, jsou rozhodující hluboko uložené
trupové svaly (1, 2, 3). Jedná se zejména o m. tranversus abdominis (příčný
břišní sval), svaly pánevního dna, bránici a krátké autochtonní zádové svaly
jako např. mm. multifidi. Tyto svaly de facto obklopují ze všech stran břišní
dutinu, která ve skutečnosti "dutá" není. Její obsah - vnitřní orgány uložené v
břiše a pánvi - je uspořádán tak, že tvoří jakýsi kompaktní "polštář ". Bránice
pak obepíná tento polštář jako kupole shora, pánevní dno jej podepírá zdola a
příčný břišní sval tvoří "široký opasek " rozprostírající se od dolních žeber až
k pánvi, který tlačí obsah břišní dutiny vzad proti páteři a tím jí zpředu
poskytuje oporu. Uvedené svaly, pro které se užívá název Hluboký stabilizační
systém (HSS), fungují společně jako jedna funkční jednotka a dysfunkce jediného
z nich znamená vždy dysfunkci celého tohoto systému.
Funkce HSS se uplatňuje jako významný prvek v držení těla (posturální funkce),
dynamické stability páteře, je klíčová pro zajištění tzv. posturální baze pohybu
a je výrazně provázána s funkcí dechovou (4, 5, 2).
Popis funkce HSS
Bránice je plochý sval oddělující příčně břišní dutinu od dutiny hrudní. Svalové
snopce bránice začínají po obvodu dolní části hrudníku na žebrech, dolní části
hrudní kosti a prvních dvou (horních) bederních obratlech. Všechny snopce se
sbíhají do šlašitého středu, který se při výdechovém postavení bránice nachází
relativně vysoko v hrudní dutině v úrovni 4-5 mezižebří, což dává bránici tvar
kupole (6).
Při nádechu se svalové snopce bránice koncentricky kontrahují a stahují šlašitý
střed dolů do břišní dutiny. Kupole se takto oplošťuje a vyvolává shora tlak na
polštář břišních orgánů. Tento tlak se přenáší až do pánevní oblasti. Aby
nedošlo k výhřezu pánevních orgánů, kontrahuje se současně s bránicí
koncentricky i svalstvo pánevního dna. Bránice a pánevní dno tak tvoří dva
jakési písty, které působí proti sobě shora a zdola, čímž roztlačují polštář
orgánů břišní dutiny do zbylých směrů - vpřed a do stran, resp. vzad. Zde se
uplatňuje funkce příčného břišního svalu, který se aktivuje excentricky a brzdí
pohyb obsahu břišní dutiny (OBD) vpřed a do stran (5) - při nádechu se proto
zvětšuje obvod pasu.
Tendence k pohybu OBD při nádechu směrem vzad je při většině posturálních
situací (poloh) minimální (do zbylých směrů je pohyb OBD snazší). Krátké,
hluboko uložené intersegmentální (meziobratlové) svaly páteře nastavují držení
jednotlivých obratlů vůči sobě navzájem a za některých posturálních situací jako
je leh břichem na lavičce nebo na stehnech (např. při upažování s jednoručními
činkami v sedě-předklonu), kdy je mechanicky bráněno posunu OBD vpřed, brzdí
tyto svaly při nádechu excentrickým režimem flexi (vyhrbení) bederní páteře
vzad.
Dokonalá souhra všech svalů tvořících HSS dovoluje udržet relativně konstantní
nitrobřišní tlak v průběhu dýchání. Nitrobřišní tlak je vysoce významnou
součástí sil, působících na bederní páteř a uplatňuje se jako řiditelný faktor
při tzv. kontrole neutrální zóny. Pozice neutrální zóny je označením pro takové
nastavení dvou sousedních obratlů (pohybového segmentu páteře), kdy vektorový
součet sil působící na segment = 0. Tato pozice maximálně chrání segment před
přetížením (2).
Při zvýšených nárocích na zatížení páteře je proto nutné, aby došlo i k
adekvátnímu zvýšení nitrobřišního tlaku. To se děje převážně automaticky -
podvědomně tím, že zadržíme dech (např. při mrtvém tahu). Toto zadržení dechu
není ničím jiným, než synergickou kontrakcí všech svalů HSS, jejichž aktivita se
úměrně intenzitě zátěže rozšíří i do povrchových svalových skupin, a dojde k
výraznému zvýšení nitrobřišního tlaku, který více "podepře" páteř zpředu.
Povrchové versus hluboké svaly
Z uvedeného vyplývá, že při oslabení svalů HSS je páteř méně stabilní. Při
realizaci pohybu taková situace klade zvýšené nároky na aktivitu povrchových
svalů (musí se aktivovat více), které však nemají segmentové uspořádání. Jejich
aktivita ovlivňuje delší úseky páteře při nedostatečném zajištění vzájemné
pozice obratlů jednoho vůči druhému. To s sebou nese zvýšené riziko vzniku
mikrotraumat měkkých tkání v oblasti páteře, výhřezu meziobratlového disku apod.
Není také náhodou, že herniae (kýla) - částečné vyhřeznutí obsahu břišní dutiny
skrze břišní stěnu s protržením svaloviny břišní stěny - vzniká při oslabení
svalů HSS právě v místech, kde nejsou anatomicky překryty dalšími povrchovými
svaly.
Opakovaná pravidelná aktivace povrchových svalů při dysfunkci HSS vede ke
zvýšení klidového svalového tonu a hyperaktivitě svalů povrchových a snížení
klidového svalového tonu a útlumu svalů hlubokých. Jinými slovy: začátečník
"obdařený" dysfunkcí svalů HSS, který bez předchozí úpravy funkce těchto svalů
začne cvičit povrchové svaly (břišní a zádové) bude stále více prohlubovat
dysbalanci mezi hlubokými a povrchovými svaly, zhoršovat stabilitu bederní
páteře a riskovat bolestivé obtíže.
Ve fyzioterapii je též známo, že jakékoli afekce promítající se do funkce páteře
jako první vedou ke ztrátě rotace trupu při chůzi, která je pak kompenzována
úklony trupu. Stejného výsledku lze dosáhnout posilováním povrchových zádových
svalů bez vůči tomu vyvážené aktivace krátkých hlubokých svalů páteře. Tím
vzniká svalová dysbalance s hypertonem a hyperaktivitou povrchových svalů a
útlumem svalů hlubokých. Typickou kolébavou chůzi kulturisty bez rotace trupu,
bez uvolněného pohybu v rameni a lokti můžeme často vidět již od prvních měsíců
intenzivního posilování.
Dysfunkce svalů HSS
Svaly HSS mají některé charakteristiky, které vedou k jejich větší funkční
fragilitě. Uvádím některé z nich:
Použití opasku při tréninku
Opasek je faktickou substitucí funkce příčného břišního svalu, který má
shodný (horizontální) průběh vláken. Při extrémním silovém výkonu může pomoci k
vytvoření dostatečného zvýšení nitrobřišního tlaku a tím ke stabilizaci páteře a
snížení rizika jejího zranění. Pravidelné používání opasku při tréninku i v
sériích s nižším zatížením však zákonitě povede k oslabení příslušné části
příčného břišního svalu, jehož funkce "díky" opasku není třeba (nemluvě o zásahu
do dechového stereotypu v době aplikace opasku).
Jestliže se pak dostaneme do situace vyžadující zvýšené nároky na zvýšení
nitrobřišního tlaku mimo posilovnu, kde opasek nemáme k dispozici, funkce
oslabeného příčného břišního svalu nemusí být pro danou situaci dostatečná.
Riskujeme tak vznik kýly nebo výhřezu meziobratlového disku (ploténky).
S použitím opasku bychom proto měli výrazně šetřit! Opodstatněné a logické
použití je u extrémních výkonů v nejtěžší sérii cviku, který zatěžuje bederní
páteř (např. mrtvý tah, dřepy). Nešvar používání opasků při všech sériích a
cvicích je nebývale rozšířen. Výjimkou nejsou ani vrcholoví kulturisté, které
můžeme v časopisech vidět vyfocené s utaženým opaskem i na bench pressu či
předkopání! Lze předpokládat, že s opaskem mají u těchto cviků větší pocit
stability bederní páteře a bez opasku vnímají naopak nestabilitu. To je však
také důkazem, že u nich existuje svalová dysbalance ve smyslu oslabení svalů
HSS.
Vypouklá břicha kulturistů
Zejména v posledních letech si kulturistická veřejnost (nejvíce fanoušci a
rozhodčí) všímají vypouklých břich vrcholových kulturistů, které dříve nebývalo
zvykem. Všichni však vědí, že se nejedná o přebytek podkožního tuku v lokalitě
břicha, jehož množství je u profesionálních kulturistů v soutěžní formě téměř
neměřitelné. Svalový rozvoj přímého a šikmých břišních svalů (povrchových) na
vině také není. Celá situace dosud vedla pouze k odsuzování závodníků fanoušky,
snižování bodového hodnocení u rozhodčích na soutěži a k výrazné změně
estetického dojmu z kulturistické postavy, kde úzký pas a poměr obvodů hrudníku
a pasu kdysi býval chloubou našeho sportu.
Pro vypouklá břicha dosud nebylo podáno adekvátní vysvětlení. Jediným pokusem
bylo prohlášení, že na vině je jeden konkrétní dopingový preparát zhoršující
trávení sacharidů. Vypouklé břicho však měli i pozitivně testovaní závodníci, u
kterých se mezi několika zakázanými látkami zmiňovaný preparát neprokázal.
Zalistujete-li kulturistickými časopisy posledních let, při pozorném prozkoumání
fotografií z předních profesionálních soutěží zjistíte, že vyboulení břicha dnes
v různé míře vykazuje v podstatě celá dnešní špička. Při pohledu zpředu lze
vidět krátký úsek vyboulení v kontuře pasu těsně nad cristami lopat pánevních
kostí, v horším případě lze toto vyboulení sledovat od pánve až po dolní žebra
(viz. Ronie Coleman). Toto lze sledovat zejména při póze "dvojitý biceps
zpředu", kdy jsou relativně uvolněné povrchové břišní svaly. Zapnutí povrchových
břišních svalů při jejich pózování znamená obvykle vyhlazení tohoto vyboulení.
Při postojích z boku jde pochopitelně o vyboulení břicha vpřed, které je
ponejvíce kritizováno. Pokud jste jako diváci některé Grand Prix nebo jiné
soutěže či exhibice profesionálů měli možnost sledovat naživo, resp. později na
videu dynamiku pohybu a pózování těchto kulturistů, jistě víte, že při těchto
postojích bez zapnutí povrchových břišních svalů mají výrazné problémy provést
vtažení břicha a pokud se jim to podaří, neudrží pozici déle než 2 sekundy. Toto
však neplatí jen o profesionálech. Lze je vidět i na řadě našich domácích
soutěžích amatérů.
V jednom z posledních Světů kulturistiky byl uveřejněn rozhovor s Arnoldem
Schwarzeneggerem, který se týkal převážně nového filmu Terminátor 3. Autor
článku však položil i několik dotazů ohledně vypouklých břich soudobých
kulturistů. Teenagerovský idol mnohých z nás zde jednoznačně uhodil hřebíček na
hlavičku, když jako řešení "nedostatečné kontroly břicha" uvedl dávno zapomenutý
cvik zvaný vakuum. Tento cvik není ničím jiným než volní kontrakcí příčného
břišního svalu.
Co je podstatou vyboulení břicha kulturistů - jeho důsledky
Jak vyplývá z již uvedených faktů, vyboulení břicha soudobých kulturistů je
jednoznačně obrazem dysfunkce Hlubokého stabilizačního systému, zejména pak
oslabením příčného břišního svalu. Kromě narušení estetiky to s sebou nese
zvýšená rizika poškození zejména bederní páteře. Nabízí se proto otázka, proč
současně s "epidemií" vypouklých břich kulturistů nevidíme také "epidemii"
zranění a bolestivosti spodních zad. Pro vysvětlení je nutno uvést dva fakty:
Výraznější bolestivé obtíže mohou být často dány tzv. sumací mikrotraumat. Tedy stavem, kdy se mikroskopické trhlinky ve tkáni nestačí zhojit do dalšího zatížení a rozšiřují se jak co do rozsahu, tak i počtu. Zde se může významně uplatnit faktor zneužívání anabolických steroidů, které výrazně urychlují hojení a regeneraci tkání.
Dalším faktorem, který nepochybně ovlivňuje vnímání bolesti u kulturistů je
hypertonus povrchových svalů. Hypertonie vyvolává zvýšenou aktivitu v
receptorech a nervových vláknech, která zaznamenávají informace o mechanickém
napětí tkání. Tato informace poté na úrovni míchy a mozkového kmene tlumí
schopnost nervového systému přenášet informace o potenciálně bolestivém nebo
bolestivém dráždění tkání (10).
Jinými slovy fakt zneužívání anabolických steroidů a zvýšený tonus povrchových
svalů dovolují kulturistům s oslabením HSS "chodit dlouho se džbánem pro vodu",
ale když se "ucho utrhne" stojí to obvykle za to.
Domnívám se proto, že by kulturisté měli uvažovat nad řešením svého vypouklého
břicha nejen kvůli přísným rozhodčím a divákům, ale zejména pro ochranu
vlastního zdraví, jehož ztráta znamená přinejmenším nepříjemný výpadek z
tréninku a soutěží.
Závěry
Vedle svalových dysbalancí označovaných jako horní a dolní zkřížený syndrom,
které jsou kvalitním našim trenérům především zásluhou Tlapáka dobře známy (11),
existuje ještě celá řada dalších typů svalových dysbalancí. Vztah povrchových a
hlubokých svalů je jedním z nich.
Vyboulená břicha kulturistů jsou jednoznačně obrazem oslabení svalů označovaných
jako Hluboký stabilizační systém, zejména pak příčného břišního svalu. Jejich
dysfunkce má estetické i zdravotní negativní konsekvence.
Známé heslo Zdraví - Síla - Krása vévodilo cílům snažení kulturistů v začátcích
tohoto sportu u nás. V zájmu dosažení jeho obsahu je dnes nezbytné zařadit do
našich tréninkových plánů také aktivaci hluboko uložených "neviditelných" svalů.
Popis možností a způsobů aktivace svalů Hlubokého stabilizačního systému uvedeme
v samostatném článku.
Literatura:
protože jsme provedli malé grafické změny a zaroveň dost zásadní změny v kódu stránek, je možné, že se vyskytnou drobné problémy v zobrazování. Prosíme o informování o těchto problémech. Děkujeme.