Obsah:
1. Definice tělového schématu a jeho utváření v průběhu
ontogeneze
Body image neboli tělové schéma (synonyma body percept, body
schema, body concept) je definováno jako mentální reprezentace
vlastního těla, tzn. představa o jeho rozměrech jako celku, o
rozměrech jednotlivých částí a vztah k tělu jako celku i k jeho
jednotlivým částem. Pojem body-esteem vyjadřuje pak hodnocení
vlastního těla. Širším pojmem je pojem physical self jako část
total self (viz. multidimenzionální model self), které je
předmětem zájmů mnoha odborníků považujících tělo za hlavní
prostředek sebevyjádření a k interakci se světem a je pro ně
klíčem k pochopení celého self, protože i přes dar myšlení a řeči
jsou emoce a zdraví člověka vyjadřovány skrz jeho tělo. Dále je
tělo chápáno jako významná sociologická entita. Fox (1997)
zdůrazňuje vliv tělového schématu na chování jedince a na pocit
životní pohody (well-being). Způsob, jakým člověk vnímá své tělo
a jaký má k němu vztah, určuje jeho fyzickou identitu (physical
self) a také jeho vztah k pohybové aktivitě, ke sportu, ke své
tělesné hmotnosti, k prezentaci své osobnosti a také způsob
zvládání (coping) těžkých životních událostí jako je vážná nemoc,
stárnutí apod.
Fyziologicky je vnímání jednotlivých částí těla zprostředkováno
řadou receptorů, z nichž nejvýznamnější podíl mají
proprioreceptory (svaly tvoří cca 40% tělesné hmotnosti). Orgánem
čití ve svalu je svalové vřeténko, které vysílá do CNS
senzitivními vlákny informace o změně délky svalu. Na rozhraní
svalu a šlachy jsou umístěna šlachová vřeténka registrující
stupeň napětí šlachy. Dalšími důležitými receptory, podílejícími
se na tvorbě tělového schématu jsou nociceptory, které jsou
porůznu rozloženy v endomysiu a kolem svalových vláken. Centrální
řízení pohybového aparátu je složitý mechanismus ovlivněný řadou
faktorů. Aktuální psychický stav se vždy odráží ve stavu
svalového systému. Typickým příkladem je depresivní držení. V
závislosti na psychickém stavu se mění svalový tonus, postura,
zvyšuje se nebo se snižuje napětí v různých svalových skupinách.
Forma pohybové aktivity, kterou se jedinec zabývá, hraje v
utváření tělového schématu klíčovou roli. Problematika vztahu k
vlastnímu tělu je pak daleko složitější. V dětství je zde
dominantní vliv rodiny, resp. vztahu rodičů k vlastní tělesnosti,
ve kterém dítě nachází vzor. Psychoanalytici považují za klíčové
období rané dětství, konkrétně vztah mezi matkou a dítětem v
prvních letech života, tzv. fázi symbiotické jednoty. V tomto
období prožívá dítě samo sebe jako neoddělené. V rámci zdařilého
vývoje je matka dítěti k dispozici tak dlouho, jak potřebuje,
podporuje ho a vítá jeho pokroky, dovoluje mu jako součást hry
oddělení a první nezávislá podnikání, podporuje tedy pomalé,
přiměřené oddělení a vnitřní autonomii dítěte, které se teprve
tímto rodí psychicky a postupně získává od matky své oddělené
“Já”. U mnoha psychosomatických pacientů byly sledovány v tomto
období dva relativně podobné stereotypy chování, a to
hyperprotektivní nebo skrytě odmítající chování. Tyto způsoby
chování jsou zapříčiněny nedořešenými, obzvláště narcistickými
konflikty matek, které je pak přenášejí na dítě, zpracovávají je
na dítěti a jeho těle, které je v této rané, symbiotické fázi
obzvláště zranitelné. Tyto matky pak obvykle potřebují své dítě
jako “drogu”, úzkostlivě ho hlídají a jsou mu stále přítomné,
rozvinou intenzivní kontrolu dítěte, jako by bylo součástí jejich
vlastního těla. U těchto dětí nemohou vznikat dobré
sebereprezentace, jejichž rozvoj je v rané vývojové fázi
nerozlučně svázán s tělesnými počitky a vjemy. Jejich matky
reagují vysokou měrou na tělesné signály a poruchy jejich dětí,
kontrolují a manipulují za účelem toho, aby se tělo dítěte
nemohlo stát jeho sebereprezentací a tělo pak zůstává něčím
cizím, nepatřícím k “Já” a zůstává pod kontrolou klíčové osoby -
matky. To tvoří základ pro poruchu tělového schématu. Tělesné
funkce se pak stávají přímým výrazem pro existenci kontaktu s
osobou vztahu a jednou se to může projevit jako úplné pohrdání
vlastním tělem, nedostatečná péče o tělo nebo chybné vjemy
tělesných projevů a poruch. Toto patologické tělové schéma může
na druhé straně vést k starostlivé péči a kontrole tělesného
symptomu, přičemž oba tyto modely chování se mohou mísit.
V průběhu vývoje nastupují vlivy kulturní a sociální (ideál krásy
v dané společnosti). V poslední době byl zaznamenán vzestup
hodnoty těla, mající svůj původ v USA (hnutí fitness), který vidí
ideál v opáleném, zdatném a štíhlém těle. Tento ideál krásy stojí
v protikladu k ideálu krásy prezentovanému modelkami - extrémní
štíhlost, která na výkonnost nepoukazuje ani zdaleka. Tělo se
stává předmětem obchodu, objektem, do kterého musí být
investováno a často bývá veřejně prezentováno jako symbol
úspěchu, což je jednou z příčin, proč hraje tělesné sebepojetí v
životě současného člověka důležitou roli.
Do interakce s těmito vnějšími vlivy pak přichází určité
osobnostní faktory (např. introverze je dispozicí k zvýšenému
vnímání vlastních pocitů včetně tělesných) a výsledkem je určitá
forma vnímání vlastního těla a vztahu k němu.
2. Tělové schéma jako předmět zájmu fyzioterapie a
psychosomatiky
Problematikou vnímání těla a jeho rolí ve vzniku různých
zdravotních obtíží, nejčastěji funkčních poruch pohybového
aparátu či různých psychosomatických onemocnění se zabývá řada
fyzioterapeutických škol. K nejznámějším patří Alexandrova
metoda, která byla koncipována již před více než sto lety v
Anglii. Tato technika není jen terapií, má i důležitý filozofický
obsah - učí své žáky přemýšlet o svém těle, uvědomovat si své
tělo i mysl, aby byli zdraví. Její autor zavedl termín
“sebe-užívání” - způsob, jakým používáme své tělo, nás může
zbavit řady potíží. Podle Alexandra každý z nás vynakládá
zbytečné úsilí při téměř jakékoliv činnosti a tím vzniká zbytečné
napětí. Těžištěm jeho metodiky je nácvik určité postury, v níž
klíčovou roli hraje postavení hlavy (zabránění chybné
hyperextenzi v hlavových kloubech). Technika vede k rozvoji
kinestetického smyslu, jehož zlepšení způsobuje lepší uvědomění
vlastní identity.
O této problematice smýšlel podobně i Moshe Feldenkreis, autor
další známé fyzioterapeutické metodiky. Mysl a tělo jsou podle
něj v nepřetržitém vzájemném kontaktu a tělo může správně
fungovat jen tehdy, pokud je správně vnímáno. Příčinou všech
potíží je nedostatečné vnímání vztahu mysli a těla. Změny v
motorické oblasti vyvolávají změny v myšlení a cítění. Člověk
uvědomující si sebe sama si včas uvědomuje své potřeby a své
obtíže tak může zaznamenávat již ve stavu zrodu. Autor zdůrazňuje
vztahy mezi pohybem, myšlením, vnímáním a efektivní funkcí.
Nevědomé napětí znesnadňuje úsilí koncentrovat se. Faktory
vyvolávající nesoulad mezi skutečným tělem a tělem vnímaným jsou:
bolest, nevyužívání nebo špatné využívání některých partií,
mentální a emocionální problémy. Krizovým obdobím pro vznik
těchto obtíží je období vstupu dítěte do školy. Dítě je v daleko
užším kontaktu se svým tělem - se svými pohyby, vnímáním,
potřebami a tužbami. Pohybuje se a vyjadřuje své pocity a
myšlenky mnohem uvolněněji. Při vstupu dítěte do školy dochází v
důsledku vysokých výkonových nároků a náhlého omezení spontánní
motoriky k odcizení dítěte vlastnímu tělu.
Problematikou tělesnosti se v průběhu historie zabývala řada
filozofických směrů. Často byla zdůrazňována právě jednota duše a
těla. Současnému náhledu na tuto problematiku se blíží
fenomenologie. Edita Steinová, která podrobně rozpracovala tuto
problematiku, píše: Jen ten, kdo prožívá sám sebe jako celek -
stará se o své tělo a jeho potřeby, dbá o svou tělesnou kondici,
ale všímá si i své duše, vnitřních pohnutek a pocitů - může
porozumět druhému. Obecně známy jsou z historie antické ideály
kalokagathie. Kalokagathia znamená harmonii duše a těla a jejím
ústředním tématem je právě pohyb. Člověk by neměl upadnout ani do
jednoho extrému – ani k útěku k duši, což je vlastně přáním
smrti, ani do materialismu, považujícího tělo za pouhý předmět.
Péče o tělo je nazývána technai a péče o duši epimélea.
Problematikou vztahu duše a těla se zabývá i jóga, která považuje
za jeden ze stežejních cílů svých cvičení oživit svalový cit
(propriocepci), v jehož oslabení vidí příčinu nesprávného vnímání
vlastního těla a následných zdravotních obtíží. Jóga klade důraz
na pomalý, řízený pohyb. Základní myšlenkou zenu je , že
neexistuje rozdíl mezi duchem a hmotou, myslí a tělem, proto lze
na mysl působit fyzickým cvičením a dosáhnout žádoucí spirituální
úrovně prostřednictvím pozice těla doprovázené kontrolou dechu.
3. Diagnostika tělového schématu
Pro diagnostiku tělového schématu můžeme použít standardizované
testy, které jsou zaměřeny především na vnímání tělesných rozměrů
a problémové partie (např. Physical Self-Perception Profile,
autor K.R.Fox), nebo jednoduchý projekční test - kresbu (s
instrukcí “nakreslete obrys vlastního těla”). Interpretace tohoto
testu vyžaduje určité zkušenosti s danou problematikou.
Vyhodnocení provádíme rozhovorem s testovanou osobou, který je
rovněž diagnosticky cenný. Můžeme vyhodnocovat i skupinově, což
se osvědčilo např. při školení trenérů.
Doporučuji vyhodnocovat v tomto pořadí:
1) velikost nakreslené figury - příliš velká nebo příliš malá
figura může vypovídat o egovztažných vlastnostech (sebevědomí,
sebehodnocení) obecně
2) plynulost čáry - plynulá čára svědčí o jasné představě
vlastního těla, pokud jsou některé partie několikrát obtahovány,
svědčí to většinou pro nespokojenost s nimi
3) reálnost rozměrů a tvaru jednotlivých partií a jejich vzájemný
poměr - nejčastěji se setkáváme s nadhodnocením rozměrů ženských
problémových partií u žen (boky, stehna), nereálnou délkou
končetin a jejich poměru k trupu
4) diferencovanost kresby - hodnotíme preciznost kresby tvarů
těla (zda jsou nakresleny tvary jednotlivých partií, tzn. tvary
svalů, klouby apod.)
5) vyobrazení rukou a nohou - často chybí ruce nebo nohy,
končetina končí jakoby useknuta v zápěstí nebo v kotníku,
přestože v těchto částech těla je extrémně vysoké množství
receptorů. Tento jev je diagnosticky cenný jak z psychologického,
tak kineziologického hlediska. Z vlastní zkušenosti mohu
potvrdit, že absence nohou v kresbě svědčí o špatné percepci z
oblasti chodidel, chybné tzv. úchopové funkci nohy při chůzi a
narušení motorických stereotypů v oblasti pánve
6) pravolevá symetrie kresby - narušení stranové symetrie v
kresbě svědčí pro pravolevou asymetrii pohybového aparátu, v
kresbě se odrazí i klinicky nevýznamné skoliózy
4. Poruchy tělového schématu
S poruchou tělového schématu se typicky setkáváme u
psychosomatických pacientů (mechanismu vzniku viz. výše).
Diferenciálně diagnostickým znakem je porucha tělového schématu u
pacientek s mentální anorexií. Často diskutovanou diagnózou,
která je rovněž typická poruchou tělového schématu, je
alexitýmie. Je definována jako kognitivně-afektivní deviace s
preferencí pozornosti k vnějším událostem před vnitřními zážitky.
V podstatě se jedná o jeden z obranných mechanismů osobnosti,
jako jisté utlumení exprese emocí lze diagnostikovat i u zdravých
lidí. Koncepce alexitýmie se ukázala velmi přínosná pro klinickou
praxi, především u těch pacientů, kteří obcházejí s řadou
netypických obtíží a bez většího somatického nálezu řady
odborníků. Jsou nazýváni “persistent somatizers” a popisuje se u
nich neschopnost rozpoznávat, sdělovat a regulovat emoční hnutí a
z toho plynoucí psychickou, těžko definovatelnou rozladu, jedinou
oblastí, kterou dokáží jasně vnímat, je oblast somatická. Jediným
signálem psychické rozlady je pro tyto pacienty bolest. Tělo je u
těchto osob vždy částečně vnímáno jako něco cizího a stává se
projekční plochou pro intrapsychické konflikty.
K poruše tělového schématu dochází u řady psychických onemocnění
(typický je úplný rozpad tělového schématu u schizofrenie, změny
tělového schématu u alkoholiků, drogově závislých apod.), u
somatických poruch (při traumatech s dlouhodobou imobilizací, u
diabetes melittus, při různých onemocněních kloubních apod.), ale
i v specifických životních obdobích (u seniorů, u žen v období
těhotenství, v klimaktériu apod.).
5. Tělové schéma z pohledu psychologie sportu – možnosti
ovlivnění tělového schématu
Při srovnání sportující a nesportující populace se sportovci
vyznačují diferencovanějším tělovým schématem. Estetické sporty
jako je gymnastika přispívají k extrémní diferencovanosti
tělového schématu. V tomto smyslu bych ráda vyzvedla vliv
moderních systémů kondičního cvičení jako je fitness, které díky
tomu, že procvičují jednotlivé svalové skupiny izolovaně a při
cvičení dochází k vysoké koncentraci pozornosti na pocity v nich,
dochází k lepší diferenciaci jednotlivých částí těla a pocitů v
nich, následkem čehož je pozitivní změna tělového schématu.
U mužů se setkáváme v kresbě postavy oproti ženám s častou
schématizací, zapříčiněnou slabým vnímáním vlastního těla
kombinovaným se snahou vyhnout se zadanému úkolu. Ženy hodnotí
své tělo daleko kritičtěji, což často souvisí s ideálem krásy
prezentovaným médii. Tato nespokojenost s vlastním tělem se
promítá do životního stylu, především je motivací k pohybovým
aktivitám a dodržování dietních režimů.
V terapii řady poruch je využívána práce s tělovým schématem.
Tyto techniky usilují o změnu vnímání těla, přičemž využívají
různých řízených pohybových aktivit spojených s mentálním
cvičením, resp. nácvikem vnímání těla. Jsou využívány prvky jógy,
relaxační postupy, dechová cvičení, rotační pohyby v kloubech,
taneční prvky a řada dalších.
Z pohledu psychologie sportu je tělové schéma prostředníkem vlivu
pohybové aktivity na sebepojetí a sebevědomí. Tyto změny
subjektivního prožívání vlastní osoby mohou významně přispět ke
zvýšení ukazatele kvality života. Sebepojetí přitom chápeme jako
představu vlastní osoby, a to jejího vzhledu, vlastností,
schopností, postojů, rolí a povinností vůči druhým. Má složku
kognitivní (sebepoznání, sebedefinování), složku emocionální
(sebehodnocení, sebeúcta) a složku regulační (sebeprosazování,
sebekontrola atd.), vystupuje tudíž jako důležitý motivační
činitel v oblasti životního stylu.
6. Závěr
V určitých vývojových obdobích lidského života a dnešní
“odosobněné” době vůbec dochází k řadě psychických obtíží
plynoucích z krizového vývoje identity. S touto problematikou
velmi úzce souvisí problematika tělového schématu. Pocity
“vykořenění”, osamocení, následované sníženým emočním vnímáním a
ztrátou kontaktu s vlastními tělesnými pocity jsou častým jevem
postmoderní doby. Řada škol a teorií, jejichž klasickým
představitelem je Alexander, proto nabádá k obrácení pozornosti
na tělo a na jeho vztah k duši jako prevenci i terapii řady
zdravotních obtíží.
7. Použitá literatura
protože jsme provedli malé grafické změny a zaroveň dost zásadní změny v kódu stránek, je možné, že se vyskytnou drobné problémy v zobrazování. Prosíme o informování o těchto problémech. Děkujeme.