Tělové schéma - možnosti ovlivnění pohybovou aktivitou

Obsah:

1. Definice tělového schématu a jeho utváření v průběhu ontogeneze
2. Tělové schéma jako předmět zájmu fyzioterapie a psychosomatiky
3. Diagnostika tělového schématu
4. Poruchy tělového schématu
5. Tělové schéma z pohledu psychologie sportu - možnosti ovlivnění tělového schématu
6. Závěr
7. Použitá literatura

1. Definice tělového schématu a jeho utváření v průběhu ontogeneze

Body image neboli tělové schéma (synonyma body percept, body schema, body concept) je definováno jako mentální reprezentace vlastního těla, tzn. představa o jeho rozměrech jako celku, o rozměrech jednotlivých částí a vztah k tělu jako celku i k jeho jednotlivým částem. Pojem body-esteem vyjadřuje pak hodnocení vlastního těla. Širším pojmem je pojem physical self jako část total self (viz. multidimenzionální model self), které je předmětem zájmů mnoha odborníků považujících tělo za hlavní prostředek sebevyjádření a k interakci se světem a je pro ně klíčem k pochopení celého self, protože i přes dar myšlení a řeči jsou emoce a zdraví člověka vyjadřovány skrz jeho tělo. Dále je tělo chápáno jako významná sociologická entita. Fox (1997) zdůrazňuje vliv tělového schématu na chování jedince a na pocit životní pohody (well-being). Způsob, jakým člověk vnímá své tělo a jaký má k němu vztah, určuje jeho fyzickou identitu (physical self) a také jeho vztah k pohybové aktivitě, ke sportu, ke své tělesné hmotnosti, k prezentaci své osobnosti a také způsob zvládání (coping) těžkých životních událostí jako je vážná nemoc, stárnutí apod.

Fyziologicky je vnímání jednotlivých částí těla zprostředkováno řadou receptorů, z nichž nejvýznamnější podíl mají proprioreceptory (svaly tvoří cca 40% tělesné hmotnosti). Orgánem čití ve svalu je svalové vřeténko, které vysílá do CNS senzitivními vlákny informace o změně délky svalu. Na rozhraní svalu a šlachy jsou umístěna šlachová vřeténka registrující stupeň napětí šlachy. Dalšími důležitými receptory, podílejícími se na tvorbě tělového schématu jsou nociceptory, které jsou porůznu rozloženy v endomysiu a kolem svalových vláken. Centrální řízení pohybového aparátu je složitý mechanismus ovlivněný řadou faktorů. Aktuální psychický stav se vždy odráží ve stavu svalového systému. Typickým příkladem je depresivní držení. V závislosti na psychickém stavu se mění svalový tonus, postura, zvyšuje se nebo se snižuje napětí v různých svalových skupinách.

Forma pohybové aktivity, kterou se jedinec zabývá, hraje v utváření tělového schématu klíčovou roli. Problematika vztahu k vlastnímu tělu je pak daleko složitější. V dětství je zde dominantní vliv rodiny, resp. vztahu rodičů k vlastní tělesnosti, ve kterém dítě nachází vzor. Psychoanalytici považují za klíčové období rané dětství, konkrétně vztah mezi matkou a dítětem v prvních letech života, tzv. fázi symbiotické jednoty. V tomto období prožívá dítě samo sebe jako neoddělené. V rámci zdařilého vývoje je matka dítěti k dispozici tak dlouho, jak potřebuje, podporuje ho a vítá jeho pokroky, dovoluje mu jako součást hry oddělení a první nezávislá podnikání, podporuje tedy pomalé, přiměřené oddělení a vnitřní autonomii dítěte, které se teprve tímto rodí psychicky a postupně získává od matky své oddělené “Já”. U mnoha psychosomatických pacientů byly sledovány v tomto období dva relativně podobné stereotypy chování, a to hyperprotektivní nebo skrytě odmítající chování. Tyto způsoby chování jsou zapříčiněny nedořešenými, obzvláště narcistickými konflikty matek, které je pak přenášejí na dítě, zpracovávají je na dítěti a jeho těle, které je v této rané, symbiotické fázi obzvláště zranitelné. Tyto matky pak obvykle potřebují své dítě jako “drogu”, úzkostlivě ho hlídají a jsou mu stále přítomné, rozvinou intenzivní kontrolu dítěte, jako by bylo součástí jejich vlastního těla. U těchto dětí nemohou vznikat dobré sebereprezentace, jejichž rozvoj je v rané vývojové fázi nerozlučně svázán s tělesnými počitky a vjemy. Jejich matky reagují vysokou měrou na tělesné signály a poruchy jejich dětí, kontrolují a manipulují za účelem toho, aby se tělo dítěte nemohlo stát jeho sebereprezentací a tělo pak zůstává něčím cizím, nepatřícím k “Já” a zůstává pod kontrolou klíčové osoby - matky. To tvoří základ pro poruchu tělového schématu. Tělesné funkce se pak stávají přímým výrazem pro existenci kontaktu s osobou vztahu a jednou se to může projevit jako úplné pohrdání vlastním tělem, nedostatečná péče o tělo nebo chybné vjemy tělesných projevů a poruch. Toto patologické tělové schéma může na druhé straně vést k starostlivé péči a kontrole tělesného symptomu, přičemž oba tyto modely chování se mohou mísit.

V průběhu vývoje nastupují vlivy kulturní a sociální (ideál krásy v dané společnosti). V poslední době byl zaznamenán vzestup hodnoty těla, mající svůj původ v USA (hnutí fitness), který vidí ideál v opáleném, zdatném a štíhlém těle. Tento ideál krásy stojí v protikladu k ideálu krásy prezentovanému modelkami - extrémní štíhlost, která na výkonnost nepoukazuje ani zdaleka. Tělo se stává předmětem obchodu, objektem, do kterého musí být investováno a často bývá veřejně prezentováno jako symbol úspěchu, což je jednou z příčin, proč hraje tělesné sebepojetí v životě současného člověka důležitou roli.

Do interakce s těmito vnějšími vlivy pak přichází určité osobnostní faktory (např. introverze je dispozicí k zvýšenému vnímání vlastních pocitů včetně tělesných) a výsledkem je určitá forma vnímání vlastního těla a vztahu k němu.

2. Tělové schéma jako předmět zájmu fyzioterapie a psychosomatiky

Problematikou vnímání těla a jeho rolí ve vzniku různých zdravotních obtíží, nejčastěji funkčních poruch pohybového aparátu či různých psychosomatických onemocnění se zabývá řada fyzioterapeutických škol. K nejznámějším patří Alexandrova metoda, která byla koncipována již před více než sto lety v Anglii. Tato technika není jen terapií, má i důležitý filozofický obsah - učí své žáky přemýšlet o svém těle, uvědomovat si své tělo i mysl, aby byli zdraví. Její autor zavedl termín “sebe-užívání” - způsob, jakým používáme své tělo, nás může zbavit řady potíží. Podle Alexandra každý z nás vynakládá zbytečné úsilí při téměř jakékoliv činnosti a tím vzniká zbytečné napětí. Těžištěm jeho metodiky je nácvik určité postury, v níž klíčovou roli hraje postavení hlavy (zabránění chybné hyperextenzi v hlavových kloubech). Technika vede k rozvoji kinestetického smyslu, jehož zlepšení způsobuje lepší uvědomění vlastní identity.

O této problematice smýšlel podobně i Moshe Feldenkreis, autor další známé fyzioterapeutické metodiky. Mysl a tělo jsou podle něj v nepřetržitém vzájemném kontaktu a tělo může správně fungovat jen tehdy, pokud je správně vnímáno. Příčinou všech potíží je nedostatečné vnímání vztahu mysli a těla. Změny v motorické oblasti vyvolávají změny v myšlení a cítění. Člověk uvědomující si sebe sama si včas uvědomuje své potřeby a své obtíže tak může zaznamenávat již ve stavu zrodu. Autor zdůrazňuje vztahy mezi pohybem, myšlením, vnímáním a efektivní funkcí. Nevědomé napětí znesnadňuje úsilí koncentrovat se. Faktory vyvolávající nesoulad mezi skutečným tělem a tělem vnímaným jsou: bolest, nevyužívání nebo špatné využívání některých partií, mentální a emocionální problémy. Krizovým obdobím pro vznik těchto obtíží je období vstupu dítěte do školy. Dítě je v daleko užším kontaktu se svým tělem - se svými pohyby, vnímáním, potřebami a tužbami. Pohybuje se a vyjadřuje své pocity a myšlenky mnohem uvolněněji. Při vstupu dítěte do školy dochází v důsledku vysokých výkonových nároků a náhlého omezení spontánní motoriky k odcizení dítěte vlastnímu tělu.

Problematikou tělesnosti se v průběhu historie zabývala řada filozofických směrů. Často byla zdůrazňována právě jednota duše a těla. Současnému náhledu na tuto problematiku se blíží fenomenologie. Edita Steinová, která podrobně rozpracovala tuto problematiku, píše: Jen ten, kdo prožívá sám sebe jako celek - stará se o své tělo a jeho potřeby, dbá o svou tělesnou kondici, ale všímá si i své duše, vnitřních pohnutek a pocitů - může porozumět druhému. Obecně známy jsou z historie antické ideály kalokagathie. Kalokagathia znamená harmonii duše a těla a jejím ústředním tématem je právě pohyb. Člověk by neměl upadnout ani do jednoho extrému – ani k útěku k duši, což je vlastně přáním smrti, ani do materialismu, považujícího tělo za pouhý předmět. Péče o tělo je nazývána technai a péče o duši epimélea.

Problematikou vztahu duše a těla se zabývá i jóga, která považuje za jeden ze stežejních cílů svých cvičení oživit svalový cit (propriocepci), v jehož oslabení vidí příčinu nesprávného vnímání vlastního těla a následných zdravotních obtíží. Jóga klade důraz na pomalý, řízený pohyb. Základní myšlenkou zenu je , že neexistuje rozdíl mezi duchem a hmotou, myslí a tělem, proto lze na mysl působit fyzickým cvičením a dosáhnout žádoucí spirituální úrovně prostřednictvím pozice těla doprovázené kontrolou dechu.

3. Diagnostika tělového schématu

Pro diagnostiku tělového schématu můžeme použít standardizované testy, které jsou zaměřeny především na vnímání tělesných rozměrů a problémové partie (např. Physical Self-Perception Profile, autor K.R.Fox), nebo jednoduchý projekční test - kresbu (s instrukcí “nakreslete obrys vlastního těla”). Interpretace tohoto testu vyžaduje určité zkušenosti s danou problematikou. Vyhodnocení provádíme rozhovorem s testovanou osobou, který je rovněž diagnosticky cenný. Můžeme vyhodnocovat i skupinově, což se osvědčilo např. při školení trenérů.

Doporučuji vyhodnocovat v tomto pořadí:

1) velikost nakreslené figury - příliš velká nebo příliš malá figura může vypovídat o egovztažných vlastnostech (sebevědomí, sebehodnocení) obecně

2) plynulost čáry - plynulá čára svědčí o jasné představě vlastního těla, pokud jsou některé partie několikrát obtahovány, svědčí to většinou pro nespokojenost s nimi

3) reálnost rozměrů a tvaru jednotlivých partií a jejich vzájemný poměr - nejčastěji se setkáváme s nadhodnocením rozměrů ženských problémových partií u žen (boky, stehna), nereálnou délkou končetin a jejich poměru k trupu

4) diferencovanost kresby - hodnotíme preciznost kresby tvarů těla (zda jsou nakresleny tvary jednotlivých partií, tzn. tvary svalů, klouby apod.)

5) vyobrazení rukou a nohou - často chybí ruce nebo nohy, končetina končí jakoby useknuta v zápěstí nebo v kotníku, přestože v těchto částech těla je extrémně vysoké množství receptorů. Tento jev je diagnosticky cenný jak z psychologického, tak kineziologického hlediska. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že absence nohou v kresbě svědčí o špatné percepci z oblasti chodidel, chybné tzv. úchopové funkci nohy při chůzi a narušení motorických stereotypů v oblasti pánve

6) pravolevá symetrie kresby - narušení stranové symetrie v kresbě svědčí pro pravolevou asymetrii pohybového aparátu, v kresbě se odrazí i klinicky nevýznamné skoliózy

4. Poruchy tělového schématu

S poruchou tělového schématu se typicky setkáváme u psychosomatických pacientů (mechanismu vzniku viz. výše). Diferenciálně diagnostickým znakem je porucha tělového schématu u pacientek s mentální anorexií. Často diskutovanou diagnózou, která je rovněž typická poruchou tělového schématu, je alexitýmie. Je definována jako kognitivně-afektivní deviace s preferencí pozornosti k vnějším událostem před vnitřními zážitky. V podstatě se jedná o jeden z obranných mechanismů osobnosti, jako jisté utlumení exprese emocí lze diagnostikovat i u zdravých lidí. Koncepce alexitýmie se ukázala velmi přínosná pro klinickou praxi, především u těch pacientů, kteří obcházejí s řadou netypických obtíží a bez většího somatického nálezu řady odborníků. Jsou nazýváni “persistent somatizers” a popisuje se u nich neschopnost rozpoznávat, sdělovat a regulovat emoční hnutí a z toho plynoucí psychickou, těžko definovatelnou rozladu, jedinou oblastí, kterou dokáží jasně vnímat, je oblast somatická. Jediným signálem psychické rozlady je pro tyto pacienty bolest. Tělo je u těchto osob vždy částečně vnímáno jako něco cizího a stává se projekční plochou pro intrapsychické konflikty.

K poruše tělového schématu dochází u řady psychických onemocnění (typický je úplný rozpad tělového schématu u schizofrenie, změny tělového schématu u alkoholiků, drogově závislých apod.), u somatických poruch (při traumatech s dlouhodobou imobilizací, u diabetes melittus, při různých onemocněních kloubních apod.), ale i v specifických životních obdobích (u seniorů, u žen v období těhotenství, v klimaktériu apod.).


5. Tělové schéma z pohledu psychologie sportu – možnosti ovlivnění tělového schématu

Při srovnání sportující a nesportující populace se sportovci vyznačují diferencovanějším tělovým schématem. Estetické sporty jako je gymnastika přispívají k extrémní diferencovanosti tělového schématu. V tomto smyslu bych ráda vyzvedla vliv moderních systémů kondičního cvičení jako je fitness, které díky tomu, že procvičují jednotlivé svalové skupiny izolovaně a při cvičení dochází k vysoké koncentraci pozornosti na pocity v nich, dochází k lepší diferenciaci jednotlivých částí těla a pocitů v nich, následkem čehož je pozitivní změna tělového schématu.

U mužů se setkáváme v kresbě postavy oproti ženám s častou schématizací, zapříčiněnou slabým vnímáním vlastního těla kombinovaným se snahou vyhnout se zadanému úkolu. Ženy hodnotí své tělo daleko kritičtěji, což často souvisí s ideálem krásy prezentovaným médii. Tato nespokojenost s vlastním tělem se promítá do životního stylu, především je motivací k pohybovým aktivitám a dodržování dietních režimů.

V terapii řady poruch je využívána práce s tělovým schématem. Tyto techniky usilují o změnu vnímání těla, přičemž využívají různých řízených pohybových aktivit spojených s mentálním cvičením, resp. nácvikem vnímání těla. Jsou využívány prvky jógy, relaxační postupy, dechová cvičení, rotační pohyby v kloubech, taneční prvky a řada dalších.

Z pohledu psychologie sportu je tělové schéma prostředníkem vlivu pohybové aktivity na sebepojetí a sebevědomí. Tyto změny subjektivního prožívání vlastní osoby mohou významně přispět ke zvýšení ukazatele kvality života. Sebepojetí přitom chápeme jako představu vlastní osoby, a to jejího vzhledu, vlastností, schopností, postojů, rolí a povinností vůči druhým. Má složku kognitivní (sebepoznání, sebedefinování), složku emocionální (sebehodnocení, sebeúcta) a složku regulační (sebeprosazování, sebekontrola atd.), vystupuje tudíž jako důležitý motivační činitel v oblasti životního stylu.

6. Závěr

V určitých vývojových obdobích lidského života a dnešní “odosobněné” době vůbec dochází k řadě psychických obtíží plynoucích z krizového vývoje identity. S touto problematikou velmi úzce souvisí problematika tělového schématu. Pocity “vykořenění”, osamocení, následované sníženým emočním vnímáním a ztrátou kontaktu s vlastními tělesnými pocity jsou častým jevem postmoderní doby. Řada škol a teorií, jejichž klasickým představitelem je Alexander, proto nabádá k obrácení pozornosti na tělo a na jeho vztah k duši jako prevenci i terapii řady zdravotních obtíží.

7. Použitá literatura

1. Baštecký, J., Šavlík, J., Šimek, J.: Psychosomatická medicína. Avicenum Grada, Praha 1993.
2. Fialová, L.: Zdraví, zdatnost a krása lidského těla a jejich vliv na kvalitu života. In: Psychosociální funkce pohybových aktivit jako součást života dospělých (sborník výzkumných záměrů společensko-vědní sekce FTVS UK, editoři V.Hošek a P.Tilinger), str. 81-90. FTVS UK Praha, Praha 1999.
3. Forrstromová, B., Hampsonová, M.: Alexandrova technika v těhotenství a při porodu. Barrister Principal s.r.o., Brno 1996.
4. Fox, K.R.: Physical Self. Human Kinetics. USA, 1997.
5. Martínková, I.: Pojem ideálu kalokagathie. In: Pohybové aktivity jako součást životního stylu pro příští tisíciletí (sborník z mezinárodní studentské vědecké konference v Praze 1999, editor F: Zahálka).FTVS UK, Praha 1999.
6. Masters, M., Houston, J.: Naslouchejte svému tělu - psychofyzická cesta ke zdraví a vědomí sebe sama. Pragma, Praha 1993.
7. Šimečková, M.: Fenomenologické pojetí tělesnosti v díle Edity Steinové. In: Celostátní studentská vědecká konference v oboru kinantropologie - sborník referátů (editor Z. Svozil), str. 123-124. UP Olomouc, Olomouc 2000.